6x Mistr ČR a ČSFR, 5x vítěz ČP

Štefan Zbur: Vytrvalost je tajemstvím všech vítězství

Zbur

 

Štefan Zbur po své bohaté volejbalové kariéře sice plánoval, že si od volejbalu odpočine, když mu ale loni na stole přistála nabídka na pozici šéftrenéra žákyň v Králově Poli uvědomil si, že se mu vlastně po volejbalu hodně stýská. A tak na nabídku kývl, udělal daleký krok z Humenného směrem do Brna a začal předávat svoje zkušenosti mladým nadějím Králova Pole. Stejně jako všichni ostatní v klubu teď věří, že se co nejdřív s žákyněmi vrátí do běžného tréninkového procesu, a že si holky také konečně zahrají klasické zápasy. V rozhovoru toho ale prozradil daleko víc.

 

Pocházíte z Humenného na Slovensku, kousek od hranic s Ukrajinou. Jaký to je kraj, na co byste tam pozval a co Vás napadne jako první, když se řekne Humenné?

Je to kraj v klíně Vihorlatských vrchů, s nádhernou přírodou a s Národním parkem Poloniny. Každý návštěvník by si zde našel svoje, okolo města jsou středověké hrady, přímo ve městě je pak renesanční kostel se zahradami a parkem z roku 1449 nebo skanzen lidové architektury s dřevěným kostelíkem. A co mě napadne jako první? Humenné je místo, kde jsem se narodil, vyrostl jsem, mám tam rodinu a přátele a známé.

Jak jste se vlastně dostal k volejbalu?

Konkrétně k tomu soutěžnímu poměrně pozdě, až s nástupem na střední školu, kde byl volejbal sport číslo jedna. Do té doby jsem jako většina kluků hrál fotbal po vzoru svého otce, který se mu věnoval aktivně.

Je tento sport u vás doma rodinou tradicí? A když se sejdete v rodinném kruhu, řešíte právě volejbal?

V naší rodině volejbal zdomácněl, až když vyrůstaly naše děti. Když to šlo, brával jsem na tréninky (nejprve jako hráč a pak jako trenér) syna a později i dceru a oba u volejbalu zůstali. Syn Pavel byl extraligový hráč našeho týmu a poté se přesunul do zahraničí. Je škoda, že po zranění achilovky musel svou kariéru předčasně ukončit. Ivka hrála extraligu už v 15 letech, ale o ní víc víte. V té době se volejbal doma hodně řešil, někdy i dost bouřlivě.

Jaká byla Vaše volejbalová dráha a největší úspěchy? 

Na střední škole jsme hráli první juniorskou ligu ve Snině. V rámci dospělých jsem už hrával doma v Humenném, byli jsme výborný kolektiv a vybojovali jsme pro město nejvyšší soutěž. Ve třech sezónách jsem byl vyhlášený nejlepším hráčem slovenské nejvyšší soutěže a získal jsem i titul nejlepšího sportovce okresu – za to patří dík právě i našemu kolektivu a trenérovi.

Jako trenér jsem pak působil osm let na lavičce extraligového družstva, současně jsem byl vedoucí trenér CTM ve sportovních třídách na ZŠ, které jsme založili, a dále jsem zastával pozici asistenta trenéra u juniorů. S nimi jsme získali titul mistrů Slovenska.

Na co rád vzpomínáte a čeho si obzvlášť ceníte?

Z dob, kdy jsem hrával, vzpomínám na naše postupy do vyšších soutěží, na těžké výhry a samozřejmě i prohry. Dnes už si s úsměvem vybavuji, jak jsem před zápasem za výběr Slovenska v Ružomberku nervózně stepoval před halou – až vyšel trenér pan Pavčo Schenk a tou svou brněnskou slovenštinou zahlásil: „Co tady děláš, už si měl být v šatni prezlečen.“ Pro mě, chlapce z „venkova“, jít do šatny, kde seděla skoro celá ČH Bratislava (tehdy vyhráli Evropský pohár mistrů, dnešní Champions League), mezi hráče jako Pišta Pipa, Lubor Halanda, Pepa Novotný, Zdenek Kroča, Igor Prieložný nebo Vlado Sirvoň - bylo jako sen! A po Pavčově: „Štefane, jdeš na plac,“ to pro mě bylo opravdu velké.

Jako trenér vzpomínám na postup kluků do extraligy. A také na celé generace hráčů, kteří byli nebo se stali reprezentanty Slovenska.

Velmi si vážím toho, že jsem před dvěma lety přebral z rukou prezidenta SVF stříbrnou plaketu za rozvoj volejbalu na Slovensku.

Od loňského roku působíte v KP jako šéftrenér žákovské složky i jako trenér žákyň. Určitě Vás do Brna vedla i myšlenka, že budete blízko své dceři Ivaně, přesto, jak těžké bylo rozhodnutí přemístit se do Brna?

Ze začátku se to zdálo nereálné. Po rozhovoru s panem Wiesnerem v průběhu Mistrovství republiky starších žákyň, jsem už ale byl rozhodnutý. Od volejbalu jsem v té době byl „odpočatý“ a kdo tak dlouho u volejbalu funguje, začne mu chybět. Důležitou roli sehrála i přítomnost mé dcery.

Loňska sezóna skončila předčasně, alespoň jedna soutěž se ale dohrála a mladší žákyně vybojovaly krásný bronz.

Mladší žákyně dosáhly velkého úspěchu, i když jsem doufal ve finále. Je to pěkný odměna pro ně i Máju Kašubovou za celoroční dřinu. Chtěl bych Máji poděkovat, protože je vždycky plná elánu a chuti. I když je někdy přísná, dělá pro svoje „holky“ neocenitelné služby.

Co jste se svými žákyněmi stihli v sezóně 2020/21?

Absolvovali jsme s žákyněmi A a F letní přípravu a herní tréninky. Zatím bohužel nemáme odměnu v podobě zápasů. Je velká škoda, že se děje to, co se děje. Lituji tuhle generaci hráček, které tyhle tréninkové výpadky připravují o výraznější progres. Budeme zase muset začít odznova.

Jak probíhá příprava holek v současné době?

Hráčky ve všech žákovských družstvech dostávají od trenérů atleticko-kondiční tréninky přizpůsobené domácím podmínkám. Vypracoval je kondiční trenér David Minster. Měli jsme plán tréninků v Lužánkách, kde by se hráčky ve skupinách po šesti střídaly na kurtu, ale poslední nařízení nám to bohužel zatrhlo. Takže teď zůstáváme u domácí přípravy.

Jaký máte letos cíl s Vaším družstvem?

Je těžké dávat si cíle, když nevíme, jestli a kdy se vrátíme do normálu. Budu rád, když se vrátíme k balónům a holky odehrají co nejvíc zápasů.

Máte nějaké motto, kterého by se měla děvčata obecně při sportu držet?

Byl bych rád, kdyby si osvojily tohle heslo: „Vytrvalost je tajemstvím všech vítězství.“

 

Barbora Mertová

Foto: SVF

 

 

 

 

 

 


facebook kalendar YouTube fanshop prispevky nabor nabor luzanky


Nejbližší domácí utkání A-týmu

Nenalezeny žádné události

Twitter