V sobotu jsi nastoupila k utkání s Olympem Praha, jaké to je obléknout se po několika měsících zase zpátky do dresu?

Je samozřejmě velmi příjemné se znovu rozcvičit jako hráčka. Byla jsem připravená střídat do pole, na příjem, ale nakonec zůstalo jenom u přání, takže na úplně obnovenou premiéru čekám dál. Ale při vážnosti mého zranění jsem nadšená, že jde všechno hladce, bez komplikací a i rychleji, než se čekalo.

Jak vlastně došlo k Tvému zranění?

Při smečování jsem dopadla na jednu nohu a natrhla si přední křížový vaz a meniskus. Naštěstí jsem se dostala do péče pana docenta Paši, který dokázal vaz i meniskus zachránit a pak následovalo šest týdnů, kdy se čekalo, jestli všechno sroste nebo bude potřeba plastika. Do vánoc jsem pak nesměla na nohu došlápnout a pajdala o berlích, což samozřejmě nebylo příjemné ani pro mě ani pro moje okolí. Snažila jsem se na to dívat pozitivně a vnímat každý pokrok, ale nastaly dny, kdy se to úplně nedařilo - litovala jsem se, vztekala a brečela. Ale všichni na mě byli neskutečně milí. Člověk si uvědomí, že spoustu věcí v běžném životě najednou nezvládne bez pomoci druhých. Moje velké díky patří pro Vendy, Meldu, Magdu, Zdenála, Petra, Martina, Aničku, Vlčáka, Brunclu, Standu, Erika, Snelly...

Co všechno obnášela rekonvalescence?

Dvakrát denně jsem cvičila s naší fyzioterapeutkou Annou Dostálovou, dopoledne jsme se věnovaly spíš protahování a terapii, odpoledne jsme ale už od začátku chodily do posilovny, abych byla připravená na to, až mi pan docent povolí odložit ortézu. Během léčby jsem si musela píchat do břicha heparinové injekce, a i když mám pár tetování a náušnic, tak to tedy moje oblíbená činnost rozhodně nebyla. Celý proces se pak dost zrychlil po vánocích, protože jsem znovu mohla chodit, plavat a jezdit na kole, takže mě místo kolena začal spíš bolet zadek. V lednu jsem se pak pomalu vracela k základním herním činnostem a na konci měsíce jsem začala i skákat. Teď jsem v péči našeho kondičního kouče Standy Joukala, který vychoval nespočet skokanů olympioniků - jsem z toho trošku nervózní, protože si nedokážu představit, že mě porovnává se svými svěřenci.

Takže tréninky už probíhají naplno?

Ano, jsem ve volejbalových trénincích stoprocentně zpátky a postupně se osměluji a zkouším, jak noha reaguje a co vydrží. A pinkám a pinkám a pinkám.

Co dělá člověk, který je zvyklý na volejbal prakticky 24 hodin denně, když ho najednou nemůže hrát?

Ze začátku jsem neměla náladu na nic, jen jsem spala a cvičila. Pak jsem se trošku dala dokupy, třikrát si obarvila hlavu, navrhla dvě nová tetování a našla kuráž vydat se za mými dvěma malými synovci. Do toho jsme se stěhovali, takže jsem třídila a balila věci. Jsem ráda mezi lidmi a rehabilitace je dost nudný, zdlouhavý a osamělý proces, který mě ale aspoň naučil trpělivosti.

Jsi v letošní sezóně po několikaletém působení v zahraničí zpátky v České republice - jak velké je rozhodnutí vrátit se zpátky do ČR?

Čím jsem byla starší, tím víc se mi po rodině stýskalo a odjezdy do Francie byly těžké, takže nepopírám, že myšlenky na návrat by mě nikdy nenapadly. Ale loni už nebylo co rozhodovat. Když jsem se v květnu vrátila domů a viděla, jak mi táta odchází před očima, nic jiného než zůstat mě nenapadlo. Volejbal šel kompletně stranou. Teď jsem nesmírně ráda, že můžu být blízko své mámě a můžu jí kdykoli vidět nebo pomáhat, i když je to moje hrdinka, protože všechno zvládá velmi statečně. Počítám, že už v Česku zůstanu. Moc bych chtěla poděkovat Richardovi Wiesnerovi, jak se ke všemu postavil, byl na mě korektní a ohleduplný a rychle jsem se dohodli na podmínkách mého příchodu sem do klubu. Vždycky také respektoval, že jsem ze začátku často pendlovala mezi Brnem a Prahou.

V čem teď, po několika měsících tady, spatřuješ rozdíl mezi evropským a českým volejbalem?

Nejprve musím podotknout, že v Česku je jasně nejlepší práce s mládeží. S dětmi se pracuje už odmala, mají nadání na různé sporty a učí se kultuře pohybu. Je tady spousta dobrých kadetských a juniorských trenérů, kteří staví zejména na kvalitní technice, což je z mého pohledu to nejdůležitější. Fyzička se dá rozvíjet postupně a individuálně podle každého jedince, kvality soutěže atd. To si tady hodně mladých hráčů vůbec neuvědomuje. Když pak odejdete do zahraničí, nikdo už nemá čas se s vámi individuálně připravovat, už jenom stavíte na tom, co jste se naučili doma. Jsou samozřejmě výjimky, když podepíšete smlouvu v solidním evropském klubu hrajícím poháry na 2-3 roky, tak je tam práce a nějaká kontinuita přece jenom zaručená.

Rozdíl je učitě i ve financích, které jsou v evropském volejbale úplně jinde než tady u nás?

V Česku samozřejmě chybí peníze na to, aby kluby kvalitní hráče udržely o 2-3 roky déle a vychovaly z nich ještě lepší volejbalisty, i pro národní tým. Proto se čím dál víc stává, že hráči odchází do méně kvalitních zahraničních celků, kde ale dostanou nadstandardně zaplaceno. Čím lepší klub, tím více peněz a tedy i cizinců, takže kvalita tréninku a individuální rozvoj mladších hráčů jde pak strmě nahoru. Kromě peněz bych ale zdůraznila ještě něco jiného - v naší extralize většina holek u hraní buď studuje nebo pracuje, takže je jasně daleko náročnější se soustředit na sport jako takový. Vidím to u našich školaček, které občas neví, kde jim hlava stojí.

Tým Králova Pole je velmi mladý, je to běžné i v zahraničí?

Není. Letos je to v Brně úplný extrém. Ve Francii je centralizovaná příprava mládežnických výběrů. Holky jsou v Toulouse, kluci v Montpellier a hrají druhou ligu až do maturity. Pak si je rozeberou prvoligové týmy, které s nimi podepisují tříletou smlouvu na kandidáta na profesionálního hráče. To vše probíhá pod hlavičkou formačního centra daného klubu. Podmínkou je věk do 23 let a vysokoškolské studium. Většinou se jedná tak o dvě hráčky - ty trénují s prvním družstvem, hrají všechna utkání a pak v neděli hrají za B tým národní nebo regionální soutěž. Poslední dva roky musí mít každý tým bezpodmínečně minimálně pět francouzských hráček, z toho aspoň dvě právě z formačního centra. Tím se snaží federace zajistit rozvoj národního volejbalu, který je bohužel v ženské sekci na velmi špatné úrovni, na rozdíl od mužů.

Zanedlouho se rozjede nejdůležitější část extraligové sezóny - play off. Asi je potřeba dívat se dopředu a nemyslet na poslední utkání s Olympem Praha, které se bohužel brněnskému celku vůbec nevydařilo.

Dostaly jsem lidově řečeno "na prdel". Víc k tomu není potřeba dodávat. Zvenčí byla vidět úplná bezmoc a holky ta prohra hodně srazila. Během týdne byly přitom tréninky velmi kvalitní, bohužel jsme ale nebyly schopné předvést stejný výkon i v zápase. Cítím z týmu určitou únavu, nevím jestli víc fyzickou nebo mentální. Naštěstí nás teď nečeká tolik zápasů, takže bude prostor k práci na kondici a během dvou volných víkendů si snad všichni trochu vyčistíme hlavu. Veškerá naše příprava teď samozřejmě bude směřovat k zápasům play off.