KP za sebou nemá jednoduchou sezónu, byť hráčky získaly stříbro v ČP žen. Co v tuto chvíli tým podle tebe nejvíc potřebuje, aby co nejrychleji zapomněl na neúspěch v extralize – a zahájil novou sezónu s čistou hlavou?

Musíme začít hrát s chutí volejbal a trénovat. S ochotou podřídit kolektivnímu úspěchu maximum. Co se týká loňské sezóny, pravděpodobně ji poznamenala zranění a pokles formy. S psychikou týmu mohly otřást i některé prohrané zápasy. To vše se může stát každému, i přes velkou snahu celého týmu o úspěch.

Před osmi lety jsi mi před startem Mistrovství světa U21 řekl: „Jsem rád, když můžu jako trenér pomoci, nasměrovat a zažehnout ten správný plamen.“ Platí to stále?

Určitě ano! Jen jsem trochu zkušenější. Vím, že se musí sejít více okolností. Vůbec se nezříkám role lídra, ale tým by měl fungovat jako celek. Každý, kdo je jeho součástí, má určitou roli. Podílí se na pracovní atmosféře.

Tenkrát jsme se bavili také o tom, že trenérství bereš jako multifunkční disciplínu a že v českém volejbalovém prostředí máme zbytečnou tendenci škatulkovat kouče na ty, kteří trénují muže, ženy nebo například mládež. Přesto se zeptám, je pro tebe přechod k ženskému volejbalu, po 25 letech strávených u mužů a chlapců, novou výzvou?

Že je trenérství multifunkční disciplína, si myslím stále, i když je zřejmé, že u nás k nějaké výraznější migraci trenérů mezi mužským a ženským volejbalem nedochází. Není frází, že jde stále o stejný sport, mužský i ženský volejbal ale určitě má svá specifika. Já sám jsem před mnoha lety začínal u ženského volejbalu, pak jsem ale přešel a pokračoval u chlapecké nebo mužské složky. A jestli je pro mě přechod k ženskému volejbalu výzvou? To zcela určitě!

KáPéčko dlouhodobě staví na koncepční práci s mládeží a výchově vlastních hráček. Je ti tento koncept blízký? Jak se v KP ukázalo v roce 2023, i když tato cesta není jednoduchá a krátkodobá, může vést až k zisku mistrovského titulu v extralize.

Myslím si, že každý klub má nebo by měl mít svou interní filozofii. Pokud jde o koncepční práci, a navíc s mládeží, to mi bylo vždycky sympatické. Mladé a talentované hráčky ale potřebují vedle sebe i ty zkušenější, aby se měly od koho učit a v krizových situacích se i měly o koho opřít. Proces výchovy je pak efektivnější, a nakonec přínosný pro všechny strany.

Na jaký úspěch z klubového prostředí jsi nejvíce hrdý? A úspěch s nároďákem?

Asi vím, kam míříš. Pravděpodobně na ta nejlepší umístění, kterých jsem jako trenér dosáhl. Chápu. Trochu to ale nejdříve upřesním. Myslím si, že úspěch je relativní. Vždy záleží na kontextu, ve kterém trenér pracuje. Zvenčí ho ale nezasvěcený pozorovatel nemusí vždy správně vnímat a chápat. Pro trenéra je přitom úspěchem už to, když dosáhne se svým týmem reálného maxima – a to nutně nemusí být vidět na konečném umístění. Úplně nejlepší je pocit překonat sám sebe. O to jsem se vždycky snažil.

A na co jsem tedy nejvíc hrdý? Na postup mezi osmičku a do play-off v extralize mužů s nováčkem soutěže. Na téměř 15 let strávených v extraligách mládeže chlapců. A také na práci u reprezentací ČR chlapců – během 11 let jsem jako kouč působil u všech kategorií od U17 až po U22 a zúčastnil se sedmi evropských šampionátů a čtyř Mistrovství světa. Na ME jsme vybojovali dvě stříbrné medaile a 4. místo a na MS 9., 10. a 11. místo. Včetně kvalifikací mám za sebou s národním týmem celkem dvacet akcí. Samozřejmě zdaleka ne vše se povedlo. Z toho je ale potřeba se vždy poučit.

Co očekáváš a vyžaduješ od profesionálních hráčů?

Odpověď je v otázce – profesionalitu. Odpovědnost za svůj výkon a vše, co s tím souvisí. Volejbal je kolektivní hra, ale výkon družstva vede přes výkon jednotlivce. Jednotlivec by se měl snažit celku co nejvíce nabídnout. Pokud je silný jednotlivec, tak je předpoklad, že bude silný i tým. Spoléhat se pouze na tým může být ve špičkovém pojetí hry nedostatečné z pohledu úspěchu. Naproti tomu tým může pomoci jednotlivci a „vytáhne" ho k výkonu. Není ten kolektivní sport nádherný?

Stále jsi kromě volejbalu také fanouškem tenisu? A komu teď nejvíc fandíš, když už Roger Federer nehraje?

Mám rád hru. Od dětství mě fascinuje umění hrát i vyhrát. K tomu se u Federera navíc přidal ještě jeden aspekt, který mě velmi zajímá, a to je optimální technika hry. Přiznám se ale, že tenis už v poslední době sleduji méně. Spíše příležitostně výsledky velkých turnajů.

Barbora Mertová

Foto: Archiv Ivana Pelikána