Sedmiletou volejbalovou misi v Brně v týdnu ukončila ikona našeho extraligového klubu Šárka Kubínová. Talentovaná nahrávačka zamířila za trenérem Miroslavem Čadou do Prostějova, kde se o režisérskou taktovku podělí se Soňou Novákovou. Ještě než usměvavá volejbalistka odtajnila očekávaný přestup do nejkvalitnějšího týmu extraligy, udělala si čas na uvolněný rozhovor o všem možném. Protože stříbrná brněnská sezona je u konce a Šárka před balením kufrů směr Haná plní reprezentační povinnosti, rozhodli jsme se netradičně pro rozhovor v kamarádském duchu.

Na jaře tě fanoušci vyhlásili třetím nejsympatičtějším sportovcem Jihomoravského kraje. Proč si vybrali zrovna Tebe?

Tak to vůbec netuším a sama se tomu divím. Hodně hlasů asi poslali kamarádi, známí a spoluhráčky, ale ostatní hlasy jsem asi získala tím, jak působím na hřišti. Stejně je to záhada. (směje se)

Když se daří a vyhraje se, tak se sportovcům mluvit většinou chce. Když je zápas na houby, tak se nikdo nechce probírat chybami, které udělal. Já s tím problém ale nemám. S chybami se poperu sama se sebou, jsem otrávená, ale všechno se dá přežít. Vždyť je to jenom sport.

Je to o lidech. Každý si to musí probrat sám. Když si člověk myslí, že je hvězda a nemá už nic víc zapotřebí, tak se může chovat divně. Ale já to nechápu, sport přece není nic zvláštního. Určitě jsou normální hokejisté, fotbalisté, volejbalistky a další sportovci. Stejně tak člověk všude najde i ty nepříjemné.

Pojďme k Brnu. Jak veselá byla ke konci sezony v kabině nálada?

Nálada byla super a pořád se lepšila. Asi jsme si letos všichni parádně sedli. Bylo to možná lepší, než kdy jindy. Na hale jsem trávila třeba čtyři hodiny denně, ale vždycky jsem se těšila. Jasně, ten trénink je trochu navíc (smích), těším se raději do šatny. Legrace a atmosféra byla skvělá.

Kdo tmelil kolektiv?

Asi Sandra Onderková. Někdy je s ní srandy až neúnosně, že se na nic jiného než na smích nedá soustředit. Ale všichni jsou super, nikdo není nějaký tichý introvert. Prostě výborná parta.

Ale to byla v Brně přece vždycky.

Jo. Každý rok měl něco do sebe. Teď ale řešíme jiné věci. Se staršími hráčkami občas letěli kabinou recepty na vaření a kuchařské triky, teď šlo o mladší kolektiv a podle toho to vypadalo. Ale i dřívější léta neměla chybu. Všechny holky v Brně jsem měla ráda, pustila si je k tělu, a když potom odcházely, tak jsem to hrozně obrečela. Když teď odcházím já, tak to jde šíleně těžko. Blbě to nesu a už jsem to i obrečela.

Nebudeme smutnit, život jde dál. Jaký je ten tvůj mimo palubovku?

Nejraději spím. Taky jako každá holka ráda nakupuju a trávím čas s kamarády. Baví mně taky číst. Na rekreační sport už najdu sílu jen málokdy a jen tak zlehýnka.

A jaké knihy čteš?

Čtu hodně knížky o alternativní výživě a výživě vůbec, protože tento obor i studuju. Mám ráda všechny záhady, neznámo a ufoknížky. Nechci vypadat jako blázen, tak to radši nikam nepiš. (směje se)

Jak si užíváš studentská léta?

Jezdilo se na kurzy a pořádali se super akce. Teď už je to horší. Je těžké jít vyčerpaná z volejbalu plnit limity v plavání nebo v atletice. Jsem ve třeťáku, ale končit ještě nebudu. Asi budu takový ten věčný student.

A jaký sport mimo volejbal ti sedí?

Atletika nebo plavání ujde, ale nechci vidět nějaké krasobruslení. To bude úlet.

Volejbalistkám přece jde všechno.

Skoro jo. Třeba míčové hry jsou úplně v pohodě, i když můj dvojtakt z leva stál úplně za prd. (směje se dlouho)

A nedobírají si tě spolužáci, protože máš přece jenom výhodu vrcholového sportovce?

To vůbec. Všichni jsou úplně zlatí.

Ani pedagogové?

Nesetkala jsem se s tím. Podle mě ani většina profesorů neví, že hraju nějakou extraligu.

Víš, co mě vždycky zajímalo?

Tak schválně.

Jak je to s volejbalovým plácáním po každé výměně?

Nejsme klasické družstvo, které si jde plácnout i po pokažené výměně. Chodíme jen po uhraném bodu. Je to výborná tradice, protože člověk nabere energii a cítí se, že v tom není sám. Navíc některé výměny jsou náročné a ve vyhecovaném utkání si člověk trošku odfoukne a připraví se na další míč.

A co ty pokřiky?

To jsou většinou neidentifikovatelné zvuky jako „hej hop“, „hejosa“, „hej“ a podobně. Ani nevím, co to znamená. A co to vlastně řveme my? Jak to mám zažité, tak to ani pořádně nevím. Všude je to skoro stejné, akorát kluci na RWE řvou „zdarec“. To je fakt nepochopitelný. (úsměv)

Neštve tě, že tvoje práce není tolik vidět?

Smetanu vždycky slízne produktivní smečař. Upřímně mě těší víc, když někdo složí moji nahrávku. Můj post je prostě nejlepší, ale to říká o svém postu asi každý. Nikam jinam mě to neláká a nahrávka mě vyloženě baví. Třeba na smeči by mě štvalo, že moje balony soupeř občas zablokuje. To člověka šíleně žere. To se mi moc často nestává, protože z druhé člověk přes tolik nehraje. Když mi to ale soupeř blokne, tak si to moc často už netroufnu.

Co říkáš na podprůměrné návštěvy na brněnském volejbale?

V play off už to bylo docela dobré, ale nechápu to. Volejbal je hezký sport, hrajeme o špici tabulky a navíc jsou v týmu hezké mladé holky, na které se dá dívat. Proč lidi nechodí, to nevím. Když se náš čas zápasu kryje s jiným sportem, tak to chápu, ale jindy by mohlo chodit víc fanoušků.

Není většina lidí v hledišti z řad rodinných příslušníků?

Doufám, že to aspoň je půl na půl, protože rodičů, známých a partnerů je v hledišti vždycky dost. Je to škoda, že volejbal netáhne. Všichni raději zajdou na Kometu a na fotbal. V Brně je asi moc velká konkurence sportů.

Teď odcházíš do Prostějova. Jaké máš cíle do budoucna?

Chtěla bych se volejbalem jednou živit. Až budu připravená, chtěla bych jít i do dobrého zahraničního klubu, ale to se musím ještě moc zlepšit. Vůbec nevím, jak na tom na nahrávce v porovnání se světem jsem. Teď se hrozně těším na Prostějov, ale mám také obavy. Je to přece jenom velký klub.